čp. 1

 

     Matěj Mikovec si v roce 1733 na obecním místě vlastním nákladem vystavěl chalupu pro sebe a své dědice.[1] Chalupa byla prošacována na 30 kop grošů. Matěj Mikovecnadpravené obci každo ročně při času svatého Havla jménem ouroku ročního jeden zlatý reinský platiti a odváděti se uvolil.[2]

     Jako poslední zápis v gruntovní knize k této chalupě je odkaz na folio 357, kde se mělo nacházet pokračování. A na folio 357 se nachází Zápis Františka Kejly na domek čp. 1.

     Je tedy možno předpokládat, že chalupa Matěje Mikovce zanikla a na stejném místě byla později vystavěna nová.

     Jan Hejda si vystavěl domek na obecním pozemku hned u cesty od Rakovníka a vedle rychty lubenské někdy kolem roku 1770.[3] Při číslování domů, k němuž došlo podle císařského patentu v roce 1771, dostala tato chalupa číslo popisné 1.

     Když se v té době číslovaly domy, dělo se tak několika způsoby. První číslo nejčastěji dostával dům nějakého významného držitele, majitele či uživatele. Mohl to být zámek, fara, rychta nebo nejbohatší sedlák. U vesnic kruhového typu, s domy kolem návsi, bylo pak od jedničky pokračováno s dalšími čísly buď po směru, nebo proti směru hodinových ručiček. Ve vesnicích ulicového typu se často nehledělo na význam majitele, ale začalo se číslovat na začátku ulice, na konci řady domů číselná řada „přeskočila“ na druhou stranu a vracela se po druhé straně zase zpět.

     Lubná byla založena jako vesnice kruhového typu, kdy jednotlivé grunty byly stavěny kolem návsi, rozdělené potokem. Do gruntovní knihy, s nejstaršími zápisy z doby kolem roku 1603, byla jako první zapsána rychta. Jako další byly zapisovány grunty po směru hodinových ručiček. Když si kolem roku 1770 postavil svou chaloupku Jan Hejda, stala se domek vlastně první chalupou ve vsi, tedy ještě před rychtou.

     Kdyby se číslovalo opět po směru hodinových ručiček, a rychta měla číslo 1, pak by chalupa Jana Hejdy měla číslo 2. Pak by číslování muselo přeskočit přes cestu a pokračovat číslem 3, 4 atd.

     Zřejmě z toho důvodu bylo proto rozhodnuto číslovat obráceně, chalupa Jana Hejdy dostala číslo popisné 1, neboť v té době patřila rychtě, rychta samotná dostala dvojku, a tak v řadě kolem návsi se čísla vrátila zpět k rychtě, resp. k chalupě Jana Hejdy. Poslední dům tak nesl číslo 22, byť ve starších gruntovních knihách byl zapisován po rychtě vždy jako druhý.

     Podle zápisu ze 6. prosince 1778 Jan Hejda, z veliké chudoby a nemožnosti chaloupku, svým vlastním nákladem, dle povolení vrchnostenského, na místě obecním vystavěnou, Františkovi Kejlovi odprodal za 70 zlatých hotově složených. K chalupě náležela zahrádka o výměře asi 2 věrtele vejsevku. Chalupa byla skrz vyšetření práva rychtář- a konšelského náležitě prošacována a dle spravedlivého uznání za sumu trhovou 60 kop míšeňských.

     Nový držitel byl povinen jménem stálého ouroku domácí obci každoročně hotových peněz 2 zlaté 30 krejcarů skládati. Také byl povinen dle vyměření urbární povinnosti v sena séci a ve žních vysazené dni milostivé vrchnosti náležitě vykonávati.

     František Kejla, ostatně po náležitém šacovní ceny zapravení, sedí v chaloupce docela zaplacený.

    Podle zápisu z 30. září 1785 František Kejla tuto na obecním místě stojící chaloupku hned za svého živobytí od Jana Hejdy kupeckým právem odkoupil, a takovou při skončení života svého pozůstalý manželce a dítkám na stejný díl odkázal. Poněvadž ale Antonín Krchov pozůstalou vdovu Marii sobě za manželku pojal, a spolu ty pozůstalé sirotky pod svou stráž přijmul a vždy o ně až do nynější chvíle ne jako očím, nobrž jako vlastní otec, péči jest měl, a dle jeho starosti do dobrého stavu přivedl. Matka se proto s dětmi domluvila, že tuto chalupu z pouhé lásky odevzdají k dědičnému užívání otčímovi Antonínu Krchovovi. Chalupa byla prošacována na 60 kop míšeňských.

     Nový držitel měl obci platit 2 zlaté 30 krejcarů a také povinovanou patentní robotu milostivé vrchnosti vykonávati a poselství zároveň s druhýma dle pořádku choditi.

     Když Antonín Krchov v roce 1800 smrtí časnou z tohoto světa odešel, chalupa připadla jeho druhé manželce Anně, a to do doby než dospěje jejich společná dcera Marie, které byly teprve 4 roky. Vdova Anna však s Václavem Kejlou dobrovolně se ujednali, že jemu tuto chalupu ... propouští. Předchozí držitel, František Kejla, tuto chalupu koupil, protože gruntu Kejlovskému na velkou zkázu a překážku jest, neb ona jeho celý grunt hradí. Potom ale Antonín Krchov, jakožto otčím, na Václavovi Kejlovi, pastornímu synu, bez jeho ouplného věku vymluvil k jeho dědičnému užívání. Pro uvarování všeho zlého a nesnází Václav Kejla tuto chaloupku zpět vykoupil s tím, že na jiném obecním místě chalupu v tý dýlce a šířce jak tu jest jinou vnově vystaví. Nová chalupa, jež dostala číslo popisné 46, měřila na dýlku 30 1/3 a šířku 9 loket. V chalupě byla sednice, domovní komora, chlívec, zadní komora a (s) malým chlívcem. Patřila k ní také zahrádka na 2 věrtele vejsevku. Byla prošacována skrze rychtář- a konšelský právo na 80 zlatých.

     Václav Kejla tedy tuto novou chalupu předal vdově po svém otčímovi k dědičnému užívání a sám si ponechal původní domek. Zápis o tom byl v gruntovní knize datován 21. června 1800.

     Patrně v roce 1813 přešla tato chaloupka čp. 1 na Václava Bretšnajdra. Ten pak, podle smlouvy z 5. března 1854, odstoupil tuto chalupu svému synu Antonínu Bretšnajdrovi a jeho manželce Veronice rozené Štambachové za cenu odstupnou 240 zlatých stříbra. Zároveň zde bylo pojištěno právo zástavní k zajištění zbytku odstupní ceny 40 zlatých ... jakož i stanoveného výminku pro odstupujícího otce Václava Bretšnajdra.

     Na tomto místě je nutno zmínit, že Veronika Bretšnajdrová, rozená Štambachová, byla vnučkou Anny, vdovy po Antonínu Krchovovi a dcerou její dcery Marie, provdané později za Petra Štambacha.

     Veronika Bretšnajdrová zemřela 15. února 1862. Její manžel a nyní vdovec Antonín Bretšnajdr se znovu oženil. Jeho manželkou se stala Františka rozená Hacmacová. Do gruntovní knihy byla zapsána smlouvy z 20. srpna 1862, kterou bylo vloženo právo spoluvlastnické k této chalupě na tuto druhou manželku Antonína Bretšnajdra. V této smlouvě je zmíněno právo zástavní na tomto domku pro matku Veroniky Štambachové, první manželky Antonína Bretšnajdra, Marii Štambachovou rozenou Krchovovou, ve výši 30 zlatých, pro sestru Marii provdanou Somolovou, ve výši 22 zlatých, a pro bratra Františka Štambacha, také ve výši 22 zlatých.

     Chalupa byla tehdy oceněna za 253 zlatých 50 krejcarů.

------------------------------------------------------------

[1] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sg. Kř. 9, sign. 9. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1693, fol. 109v.

[2] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. Ra 56, inv. č. 113. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1770, fol. 348v.

[3] SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. Ra 56, inv. č. 113. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1770, fol. 357v – 359r.